Při plánování treku GR 54 v Dauphinských Alpách jsem neustále přemýšlel jaké je škoda, že trasa nevede i přes nějaký vrchol. Nejlépe přes nějakou hezkou třítisícovku a pokud možno s co nejlepším výhledem na okolní velikány. Po hodinách brouzdání po internetu a koukání do mapy padla volba na Bec de l'Homme (3 454 m), jeden z předvrcholů královny Ecrins, bájné La Meije, která je označována jako poslední slezená velká hora Alp. Tento vrchol mě lákal z mnoha důvodů: úctyhodná výška, krásný výhled na celý masiv La Meije, nástup blízký k trase GR 54 a jedním z hlavních faktorů, který mě až magicky přitahoval bylo, že odtud možná uvidím Mont Blanc. Ne že by mne ta samotná hora tak fascinovala ale prostě miluji, když stojím na nějakém vrcholu a vidím jak se v dálce rýsují velikáni, jejichž jména znám.
Výstup jsem začal kousek za vesnicí Villar-d'Arène. Hned za mostem vedoucím přes řeku Romanche je ukazatel k chatě Refuge de l'Aigle (3 450 m) kudy jsem se vydal. Podle cedule to k chatě trvá 6 hodin. Jelikož by měla být cesta podle mapy až do sedla Col du Bec totožná, tak jsem předpokládal, že na vrchol Bec de l'Homme (3 454 m) to bude časově podobné.
Na své poměry jsem nasadil velice ostré tempo. Výškové metry jsem polykal s takovou lehkostí až jsem si chvílemi připadal jako Ueli Steck. Dokonce jsem předběhl jednu francouzskou trojici, která měla zhruba půl hodinový náskok.
První problémy nastaly zhruba ve výšce 2800 m, kdy jsem musel překonat zhruba desetimetrovou stěnu, žádné těžké lezení ale bez rukou už by to nešlo.
 |
| První lezecké obtíže |
 |
| Bec de l'Homme (3 454 m) |
Odteď už začaly jen problémy. Dávám menší pauzu a koukám kudy se vydám. přede mnou stojí sněhové pole o délce dobrých 50 m a kousek za ním další zhruba stejné o ne zanedbatelném sklonu. Na nic nečekám a vrhám se kupředu po hlavě. Hůlky jsem si zkrátil na minimum a vyrobil z nich provizorní cepíny. Každou nohu zasekávám opravdu pečlivě a i přesto mi to párkrát podklouzne. Nakonec však sněhová pole úspěšně prostoupím a stojí přede mnou poslední překážka před sedlem, zhruba 30 m lezení, které mohlo být velice jednoduché, kdybych trefil správný směr. Takhle jsem se asi 10 minut lopotil a zkoušel různé varianty, abych po dolezení do sedla Col du Bec (3 074 m) zjistil, že kdybych šel po značené cestě, kterou jsem však přehlédl, mohl jsem jít po skoro pěšině s jednou rukou za zády a druhou se dloubajíc v nose.
Po dosažení sedla se mi naskytl dech beroucí pohled na monumentální ledovce a samotný vrchol La Meije. I pohled na sever, kde jsem měl Grand Galibier (3 228 m), Aiguille du Goléon (3 427 m), Aiguille d'Arves (3 514 m) a mnohé další velikány jako na dlani byl velice krásný. Dal jsem si malou svačinku a udiveně koukal na tu krásu okolo. Už jen kvůli tomuhle stálo za to sem lézt.
 |
| Aiguille du Goléon (3 427 m), Aiguille d'Arves (3 514 m) |
 |
| Vzadu Grandes Rousses s nejvyšším vrcholem Pic Bayle (3 465 m) |
Z idilické chvilky mě probudilo zlověstné zapraskání. Koukám kolem sebe, kde se co děje. Po chvilce si všímám jak se někde kousek pod vrcholu Bec de l'Homme valí hromada kamení. Ač v bezpečí, napětím ani nedýchám. Všímám si, že kameny se valí přímo na trojici Francouzů, kteří zrovna přecházeli sněhové pole. Celé tělo mi absolutně strnulo a zmůžu se jen na tupé civění. Reakce Francouzů je podobná. Stojí ve sněhu jako přikovaní. Naštěstí kamenná lavinka proletí asi dvacet metrů kolem nich. V hlavě si jen říkám: "zatraceně živá hora".Ale radši na nic nečekám a pokračuji rychle v cestě. Avšak po chvilce nastane naprostá zrada. Značená cesta (místy jištěná ocelovými lany) začíná klesat k ledovci. Uvědomuji si, že na ledovec nemůžu v žádném případě. Stačí když vidím pár horolezců, jak šnečím tempem obcházejí ohromné trhliny. Vydávám se proto vzhůru po hřebeni na vrchol. Terén je těžší než jsem si původně myslel. Občas narážím na pro mě nelezitelnou barieru a musím kousek opět slézt, abych našel jiný směr. Tohle nemá cenu. Začíná se ve mně hromadit strach a vztek navzájem. Koukám na nebe, kde vidím přibývající obláčky. Koukám k vrcholu a představuji si jak z toho nekonečného hřebene na mě prší kamení. Kouknu na hodinky, už je po dvanácté a já pořád od vrcholu takhle daleko (a přitom tak blízko, výškoměr ukazoval 3 250 m). Ne, na tohle nemam, otáčím to.
Když opět míjím značenou cestu vedoucí na ledovec na chvilku se zamyslím. Všechen sníh už je odtátej, trhliny jsou dobře vidět. Co obejít ten hřeben po ledovci k Refuge de l'Aigle a dostat se na vrchol už po mnohem kratším hřebínku z druhé strany? Naštěstí neuběhne ani deset vteřin a morálně si nafackuju za hloupé nápady.
Utíkám z té krásné hory jako zpráskaný pes. Občas se smutně ohlédnu zpět ale vím, že v tu chvíli je to ta nejlepší možnost, kterou jsem mohl udělat. Cesta dolu uběhla dosti rychle, jelikož ke konci jsem již běžel. Vyzvednu odloženou krosnu v křoví a vydávám se směr dolina Romanche. Pozdě odpoledně přichází silná bouřka a já jsem moc rád, že jsem v relativně bezpečném údolí a ne ještě někde na hřebeni.
Důležité informace:
Byl jsem zde v srpnu uprostřed horkého léta ale s vodou nebyl vůbec problém. Až do zhruba 2 700 m bylo mnoho pramínků. Dále byla sněhová pole, případně ledovec pro případ nouze,
Ve vyšších partiích již není moc dobré značení, takže je třeba pečlivě sledovat kamenné mužíky.
Jednou se sem vrátím!
.
Žádné komentáře:
Okomentovat