Kleiner Priel (2134 m)

Kleiner Priel je celkem málo navštěvovaný vrchol v Pohoří Totes Gebirge. Původně jsme chtěli s kolegou přejít hřeben mezi Kl. Priel a Gr. Priel. Velice pěkně popsáno zde včetně nádherných fotek a videa. Bohužel díky naprosté nepozornosti se to nepovedlo.

Kleiner Priel

Vyrazili jsme z placeného parkoviště (cca 600 m) odkud se startuje na chatu Prielschutzhause podél řeky Steyr, dokud jsme nenarazili na ukazatel směrem Kl. Priel. Už po zhruba 400 výškových metrech jsme omylem sešli ze správné cesty. Značená klasická cesta po které to podle cedule trvá na vrcholek 4,5 hodiny, totiž několikrát křižuje lesní cestu. Při jednom takovém křížení jsme si ani jeden nevšimli, že stezka opět pokračuje a místo abychom se po ní vydali, tak jsme vyrazili po lesní cestě. Nejhorší na tom bylo, že jsme značenou stezku ještě jednou překřížili a opět si toho nevšimli. Viz obrázek (sestup byl veden již správnou cestou).

mapka výstupu a sestupu

během cesty lesem se naskýtaly pohledy na krásný Spitzmauer

Jelikož jsme plánovali, že přechod hřebene rozdělíme na dva dny, tak jsme si vzali věci na bivakování, včetně hromady řízků, piva a podobných zbytečností. Krosna nějaké to kilo tedy vážila. 

Po asi dvou hodinách jsme si začali říkat, že jdeme zřejmě špatně ale nedokázali jsme vyhodnotit, kde se stala chyba. Jelikož ale lesní cesta sice pomalu ale jistě stoupala, tak jsme se rozhodli na ní setrvat. Po docela dlouhé době pochodu jsme objevili soukromou chatu Spintriegalalm (1422 m) a v blízkém posedu jsme přečkali asi dvacetiminutový deštík. Následně jsme šli k chatě doplnit vodu, jelikož po cestě nebyl nikde žádný pramen ani potůček. S vidinou čerstvé vody jsem vylil starou vodu z láhve, kterou jsem ještě měl. Což se ukázalo jako obrovská chyba. U chaty totiž nebyla žádná voda! Dokonce jsme měli štěstí/neštěstí a přijel zrovna majitel a na otázku, zdali tu není někde nějaká voda odpověděl, že ne. No, řekl jsem si, že přeci ještě nejsme tak vysoko, takže kolem nějakého potůčku určitě půjdeme. Pokračovali jsme tedy dále po lesní cestě, která se stávala postupně horší až nakonec úplně zmizela. Teď už bylo naprosto jasný, že jsme se ztratili. Při pomyšlení, že bychom měli jít zpátky mě pěkně rozbolely nohy. Proto jsme si řekli, že zkusíme stoupat lesem. Bylo to velice úmorné ale pořád lepší než jít nezáživnou cestou zpět. Každou chvíli jsme se radili, jestli to neotočit zpět ale jelikož jsme vrcholek několikrát zahlédli, tak jsme chtěli pokračovat vpřed. A já pořád tajně doufal, že se někde napojíme na značenou cestu. 

Po dosti strmém výšlapu travnato-kameným svahem, kde jsme se museli často přidržovat rukami jsme vylezli na vrchol Karlspitze (1883 m), na který v mapách nevede žádná cesta, ale na vrcholku byla maličká kamenná mohyla, takže někdo sem nejspíš občas zavítá. Mimochodem kousek pod vrcholem jsem potkal pěkně vypasenou zmiji, která byla celá temně černá.

výstup na Karlspitze

Na vrcholu Karspitze jsme se dlouho rozhodovali co dál. Cesta na vrchol Kl. Priel totiž vypadala dosti nebezpečně. Nejprve bychom museli překonat nevlídně vypadající skalnatý hřeben a poté vystoupit téměř kolmou stěnou. 

Řekli jsme si, že to alespoň zkusíme a přinejhorším se vrátíme zpátky. Hřeben jsem nakonec překonali s občasnými potížemi. Několikrát se před námi objevila několikametrová kolmá stěna, která pro nás byla nepřekonatelné a proto jsem museli dané místo někudy obejít. Jako problém se objevila také kleč, přes kterou se opravdu špatné dostávalo. Nakonec jsme to naštěstí zvládli. Když jsme se dostali pod stěnu, tak už nám nepřišla tak kolmá a neprostupná jako zdálky. Za necelých 30 minut jsme byly bez problémů na vrcholku. Bohužel jsme se sem dostali až  v 17:30, úplně bez vody a celkem unavení. Nebylo jiné možnosti, než jít opět dolu, protože jsme zde nenašli vodu ani žádné sněhové pole (pod Spitzmauerem a Gr. Prielem vidět byly).

cesta stěnou

Cestou zpět jsme pěkně zmokli a pochod se stal pěkným utrpěním, jelikož to neskutečně klouzalo. Snad každých deset metrů jsem ležel na zemi nebo jsme jen tak tak zachytil pád. Asi ve 21:00 jsme se naprosto promočení dostali k autu na parkovišti.

Ač jsme původně plánovaného cíle nedosáhli, tak to nebyl vůbec špatný výlet. Bylo nám umožněno porozhlédnout se z vršku pěkného kopce a k tomu velice netradiční cestou na tento ne moc navštěvovaný vrchol (v rámci Totes Gebirge). Jediné co mě trochu štve, že jsme sebou táhli věci na spaní a jídlo na dva dny. Bez takové zátěže bychom si tento pěkný výstup určitě užili mnohem víc. 

Do Totesek se doufám co nevidět opět vypravím a zadaříli se, tak snad i ten přechod Kl. Priel-Gr. Priel dokončím : ) 

Upozornění: Nepočítám li řeku Steyr v údolí, tak jsme nikde nenašli místo, kde by se dala nabrat voda! Byli jsme zde v polovině července a na tomto kopci jsme nenašli ani žádné sněhové pole.

pohled z vrcholu na Karlspitze

Gr. Priel (uprostřed) byl skoro celý den zahalen v mracích