sobota 29. března 2014

Hochkönig (2941 m)


Rozlehlý masiv, který je nejvyšší horou Bertesgadenských Alp se může pyšnit úctyhodnou výškou 2941 m. n. m. a malým ledovcem. Hochkönig leží asi 40 km jižně od Salzburgu a z České republiky je proto relativně lehko dostupný. Na samotném vrcholu můžeme bohužel/bohudík (vyberte si co preferujete) nalézt chatu Matrashaus, která má kapacitu okolo 100 lůžek. Z vrcholu této krásné hory jsou rozsáhlé výhledy, na severo západě vyčnívá pohádkový Watzmann, na východě to je mohutný Dachstein a na jihu se vyjímají okázalé štíty Vysokých Taur. Jako nejlepší možnost dostat se k tomuto masivu, se mi jeví jet na Salzburg, poté na Bischofshopen a za ním na západ po Hochkönigstraße. Proviant se dá dokoupit v Mühlbach am Hochkönig, což je taková větší vesnice, kde zle najít i Spar.


masiv Hochkönigu-západní část z jihu



Na tuto krásnou horu jsem se vydal celkem dvakrát a ještě se na ní chci v budoucnu určitě vrátit. Poprvé jsem se sem vydal v polovině srpna 2013. Se společníky jsme chtěli vylézt přes chatu Erichhütte, dále k sedlu Hochscharte, sejít do kotle Birgkar a poté vzhůru až na vrchol. 
Auto jsme zaparkovali na parkovišti pod Erichhütte (1342 m), které je hned u hlavní silnice. Na parkoviště lze využít luxusní suché WC a příjemné posezení. Cesta vede pěknými loukami, kde se pasou krávy. Z parkoviště je to asi 200 výškových metrů až k chatě na které je pěkná terasa s výhledem na blízké Vysoké Taury (především Glocknergruppe). Počasí bylo krásné i když viditelnost díky oparu nebyla příliš velká. 


Cesta dále pokračovala do sedla pod Taghaube (2159 m), kde se dá pokračovat dvěma způsoby, buď velice krásnou a vzdušnou ferratou Königsjodler, na kterou se v budoucnu určitě vypravím. My však sestoupili do kotle Birgkar asi 150 výškových metrů, místy zajištěnou cestou. Odtud jsme se vydali směrem vzhůru. Bohužel jsme se dostali jenom do asi 2600 m. n. m., kde jsme se rozhodli otočit z několika důvodů. Za prvé občas prolétl kolem nějaký větší či menší kámen a my bohužel neměli helmy a za druhé jsme narazili na sněhové pole, které se velice těžko překonávalo. Nacházelo se totiž na plotně, které byla sice zajištěna ocelovým lanem, avšak skoro celé bylo pohřbené pod metrovou vrstvou sněhu. To nebylo jediné úskalí, zhruba v půlce byl skrz tuto sněhovou vrstvu vymletý tunel kudy protékala voda a bylo tedy vysoké riziko propadnutí se, následné sklouznutí a několika set metrový let jižní stěnou. K tomu jsme tu ještě potkali rakouskou dvojici, která se vracela z vrcholu (nahoru šli přes Königsjodler)  a ti nám řekli, že takovýchto sněhových polí je ještě několik a cesta je velice špatná. Zdravý rozum zvítězil nad dychtivostí a otočili jsme to zpět. Hora neuteče. Byla tu dávno před tím, než jsme se narodili a bude tu dávno po nás. 
Nechtělo se nám opět stoupat do sedla Hochscharte a proto jsme se rozhodli jít Birgakarem pořád dolu, poté různými stezkami na pláních pod jižní stěnou až k hlavní silnici a poté zpět k autu. V dolních částech Birgkaru bylo obrovské množství sněhu, což dokládá jak veliká byla zima 2012/2013 a jelikož jsem svůj batoh využil jako sáňky, tak cesta velice rychle uběhla.
Tuto cestu moc nedoporučuji, protože je zde nemalé nebezpečí z důvodu padajícího kamení a v případě velké zimy i nepříjemná sněhová pole. Pokud se však na tuto trasu vydáte, tak jednoznačně doporučuji horolezeckou přilbu.

veliké množství sněhu v Birgkaru

masiv Hochkönigu-východní část z jihu

mapka výstupu a sestupu




Druhý pokus o vyškrábání se na Hochkönig jsem provedl s jedním kolegou počátkem září téhož roku. Předpověď počasí sice nebyla příliš dobrá ale bylo pár dní volna, takže bylo rozhodnuto udělat si výlet. Tentokrát jsem rozhodl pro východní variantu. Od parkoviště u hotelu Arturhaus, přes chatu Mitterfeldalm a poté pořád směrem na západ kousek pod hřebenem až na vrchol.
Parkoviště u Artuthausu (1502 m) bylo mnohem větší než pod Erichhütte a ne moc přívětivé. Dokonce je tu závora, z důvodu placení parkovného ale když jsme přijížděli i odjížděli, tak byla pořád nahoře. Vydali jsme se tedy směrem k chatě Mitterfeldalm asi v 10:00 a pohled vzhůru nevěstil nic dobrého. Masiv Hochkönigu se skoro celý ztrácel v mracích. Kousek za chatou Mitterfeldalm se začal snášet z nebes bílý sajrajt a já začal chápat, že tahle hora mě na svém vrcholu nechce.


S přibývajícími metry, přibýval i sníh a já si byl čím dál tím jistější neúspěchem. Avšak i přes nepřízeň počasí bylo krásně, žádní lidé, uklidňující ticho, které občas prořízl mocný vítr. Jak jsme ale postupovali výš, tak vrstva sněhu se dramaticky zvyšovali a ticho se vytratilo díky zuřivému větru. Místy se člověk propadl po pás do navátého sněhu a orientace byla velice těžká, protože značky na kamenech byly pod sněhem a orientační tyče se špatně hledali díky malé viditelnosti. Čas také nehrál v náš prospěch a mě už bylo pomalu jasné, že to opět nevyjde. I přesto, že jsem vlastně byl smířen s tím, že se na vrchol nedostaneme jsme pořád šlapali, neustále jsme hledali cestu a šli vpřed. Cesta však byla úmorná, vítr nepříjemný a když si člověk myslel, že už tam skoro bude, tak najednou se začalo sestupovat, aby se po chvilce začalo opět nabírat ztracené metry.


Po nějaká době se najednou začalo prudce stoupat a situace začala vypadat velmi nadějně. Objevila se před námi velká skála a u ní žebřík. V silném větru jsme šplhali vzhůru až jsme se dostali nahoru, kousek před námi jsme viděli nějaký obrys a s velkou nadějí, že se jedná o Matraushau a tedy samotný vrchol Hochkönigu jsme vyrazili vpřed. A byl to on. 


Dokázali jsme to, a ani to vlastně nebylo tak strašné, jenže bylo už 16:30 a dny v září již nejsou tak dlouhé a k tomu jsme věděli, že nás čeká pekelně dlouhá cesta zpátky k autu. I přesto jsme se rozhodli ohřát na chatě, dali jsme si velký čaj za tři Eura a chatař na nás dokonce pustil nejvýkonnější elektrické topení jaké jsem do té doby viděl.



Pěkně jsme se zahřáli, usušili oblečení a  po půl hodině odpočinku se vydali dolu. I když cesta byla celkem úmorná, tak se to v klidu dalo a s ubývajícími metry se opět utišoval vítr a stoupala teplota, takže člověk měl neustále motivaci pokračovat dolů. Bohužel s blížícím se večerem byla viditelnost čím dál tím menší a trochu jsme zabloudili. Alespoň jsme si to mysleli a proto jsme začali stoupat zpět, abychom zjistili, kde jsme sešli z cesty, abychom asi po třičtvrtě hodině zjistili, že jsme šli nejspíš dobře. Pěkně jsme se zasmáli jací jsme blbouni a pokračovali znovu dolů. Na parkoviště k autu jsme dorazili asi ve 21:30, dost unavení, avšak spokojení, sklopili jsme sedačky a spali do rána.
Tato cesta je pravděpodobně nejjednodušší možnost jak se dostat na vrchol. Je technicky naprosto nenáročná, jediné na co je třeba si dát pozor je čas. Doporučuji vycházet brzy ráno, protože se jedná o dost dlouhou a celkem fyzicky namáhavou tůru. Já bych se chtěl na tento krásný kopec určitě brzy opět vydat a zkusit buď ferratu Königsjodler a nebo cestu ze západu po hřebeni, která vypadá velice pěkně. 

mapka, výstup i sestup stejnou trasou

LotH



  

Žádné komentáře:

Okomentovat